Hlavní sponzoři
Stoletá historie národní házené
Dále čtěte:
Historie národní házené se datuje od roku 1905, kdy vznikla jako reakce učitelů tělocviku na jednostranné zatížení dolních partií těla při kopané, již tehdy nejoblíbenějšího sportu u nás. Mezi vůbec první propagátory hry, při níž byl míč přenášen pomocí rukou, byl profesor reálky v Praze Smíchově pan Václav Karas. Ten také hru pod názvem „Vrhaná s přenášením“ poprvé popsal v odborném brněnském časopisu „Výchova tělesná“. Hrálo se na hřišti rozděleném křížem na čtyři čtvrtiny na zmenšenou bránu na kopanou. Družstvo tvořily dvě trojice útočníků, dva obránci a brankář.
V pořadí druhým, kdo zasáhl do vývoje naší hry, byl Josef Klenka, náčelník České obce sokolské. Ten místo branek zavedl terče ( kruhy o průměru 1 m ), upevněné na tyči 1,5 m od země, polepené šachovnicovým papírem. Při zasažení terče byl papír protržen, hra přerušena a terč opraven. Hra se nazývala „Cílová“ a hrála ji šestičlenná družstva na hřišti o rozměrech přibližně 25 x 50 m. Hra byla představena na V. všesokolském sletu v Praze v roce 1907.
Konečnou úpravu pravidel házené provedl učitel tělocviku, domažlický rodák pan Antonín Krištof. Novou hru, která vzešla z těch předcházejících, začal nejprve nazývat stejně jako Klenka „Cílová“, později však jako první užil název „Házená“. Hra se hrála na hřišti obdélníkového tvaru o rozměrech 25 x 45 m, které bylo rozděleno na třetiny. Klenkovy terče nahradily branky 2,5 m vysoké a 2 m široké. Brankoviště bylo obdélníkového tvaru o rozměrech 4 x 6 m. Pohyb útočníků a obránců byl vymezen podobně jako je tomu dnes. S míčem se nesmělo udělat více než tři kroky a byla zakázána hra pěstí. Podle těchto pravidel byla poprvé házená hrána v roce 1907 žáky Strakovy akademie. O rok později získala hra takovou oblibu, že byla hrána také v Klatovech, Vysokém Mýtu a Přerově.
Úpravou pravidel dal Krištof házené charakter sportovní hry. Položil také základ k organizovanosti této hry, a to ustanovením prvého ústředí házené, nazvaného „Svazová komise kroužku házené v Praze“. Výrazně se také přičinil o to, že byla jeho pravidla v roce 1909 vydána tiskem, což jistě přispělo k rozvoji házené v Čechách a na Moravě. V roce 1911 byla házená zařazena Českým olympijským výborem do programu sportovních slavností, které se konaly na Letné a o rok později také do programu VI. všesokolského sletu.
Za zmínku stojí i skutečnost, že se česká házená rychle rozšířila i do zahraničí, zejména do Jugoslávie a Ruska, kam ji přenesli vysokoškoláci, studující v Praze. Rozvoj házené u nás i v zahraničí však v následujícím období do značné míry zpomalila I. světová válka. Házená začala postupně zanikat a posléze se hrála pouze na středních školách.
Velký podíl na znovuzrození této hry nese Václav Tratina, který po další úpravě pravidel usiluje o ustanovení svazu házené. V roce 1920, kdy bylo v činnosti již 167 klubů s 2.520 hráči a hráčkami, se házená sdružuje do Československého svazu házené a ženských sportů. Tento svaz v roce 1921 společně s Francií, Amerikou, Anglií, Itálií, Švýcarskem a Švédskem založil v Paříži Mezinárodní federaci ženských sportů, která uznala českou házenou jako mezinárodní hru a přebrala česká pravidla jako oficiální. Následně byla sehrána mezistátní utkání a postupně tak docházelo ke konfrontaci našich hráček s hráčkami zahraničními. Postupem času si házenou oblíbili také muži.
V roce 1930 bylo uspořádáno první mistrovství světa v házené žen, v němž vyhrály naše reprezentantky před Jugoslávií a Polskem. Druhé mistrovství světa se hrálo v roce 1934 v Londýně, kde Československo prohrálo s Jugoslávií ve finále v poměru 4 : 6. Po tomto mistrovství byl založen Mezinárodní svaz míčových her, kde však postupně získávaly převahu košíková a handbal. K výrazné změně pravidel došlo v roce 1936, kdy bylo brankoviště změněno dle jugoslávského vzoru na půlkruhové o poloměru 6 m, což učinilo hru atraktivnější.
V průběhu 2. světové války dochází paradoxně k největšímu rozmachu české házené u nás, když bylo registrováno více než 22 tisíc hráčů a hráček. Stinnou stránkou však byla izolace v mezinárodní styku, která se ještě prohloubila v poválečném roce 1947, kdy kongres IHF připravil podmínky k dalšímu rozvoji házené podle mezinárodních pravidel bez přihlédnutí k české házené. Na základě tohoto kongresu se v roce 1952 ustanovily dvě samostatné sekce při SVTVS pro házenou a českou házenou. Toto mělo neblahý vliv také na snahy o rozšiřování české házené na Slovensko.
Česká házená se tedy vydala vlastní cestou. V té době se hrála podle již nově upravených pravidel z roku 1949, kdy bylo zavedeno střídání hráčů, držení míče tři vteřiny a omezení v driblování s míčem. Hra se postupně zkvalitňovala a dostávala odborný a vědecký základ. Absolutně největšího rozvoje dosáhla sekce české házená v roce 1954, kdy ve 447 oddílech bylo registrováno 26.125 hráčů a hráček.
V šedesátých létech se česká házená po úspěších házené mezinárodní dostává do pozadí. Dnešní název „Národní házená“ byl přijat rozhodnutím předsednictva ÚV ČSTV a předsednictva ÚV ČTO ze dne 25. 1. 1971.
Bez nadsázky lze říci, že za dobu své bezmála stoleté existence se národní házená nesmazatelně zapsala do rozvoje házené jako takové a své místo na slunci si zachovala také v době porevoluční, kdy se zejména mládeži v celé České republice otevřely četné možnosti seberealizace, a to v oblastech nejen sportovních.
Dále čtěte: